Divotvorný čas


BĚHÁNÍ BĚHÁNÍ TO MI HRŮZU NAHÁNÍ

Je pravda, že mé běhání pobaví spoustu lidí, což mi ale nijak fér a sportovní nepřipadá.

http://www.youtube.com/watch?v=xn1w3kLoOuA&mode

Co mě takhle poránu vede k meditováním nad sportem zvaným běh? Dnes je totiž nějaký zvláštní den. Budu si muset dát pozor, abych  nepřehlídla své čekající štěstí (Kdes bylo tak dlouho, člověče). Jsem člověk, který zásadně nedobíhá tramvaje a autobusy, natož pak vlaky. Ne a ne. Nemá to totiž cenu. Nikdy to nestihnu. Ženu se svými trhavými, neladnými a běh nepřipomínajícími pohyby vpřed, snažím se zahnat pocit, že něco dělám při tom běhu špatně a že vlastně běžím dozadu a ne dopředu a když se konečně docukám ke kýženému dopravnímu prostředku, klasicky mi zavře dveře před nosem a já sleduji pobavené pohledy těch šťastlivců, kteří už odjíždějí a ještě navíc notně pobaveni mou pohybovou minishow. Ne. Ale dneska, dneska ráno to bylo dost divný. Podezřelý. Nejdřív na mě čekala tramvaj, do které už nikdo nenastupoval. Já se ležérně vlekla v domění, že mi ujede a ona neujela. Autobus taky počkal. Nedívala jsem se včera na  zprávy, takže nevím, jestli tam někdo lidi neupozornil, že by se ke mě měli chovat trochu laskavěji, ale vážně o tom pochybuju. Takže mám určitě dneska nějaký zvláštní den.

Teď k tomu běhu. To opravdu stojí za pár řádků. Ne jen běh, ale jakákoliv pohybová aktivita mi byla od dětství cizí. Samo za sebe mluví to, že když mě jako malou postavili na pařez, řvala jsem tam tak dlouho, dokud mě zase nesundali. Na prvním stupni základky byl tělocvik ještě celkem dobrý a hlavně jsme měli moc hodnou paní učitelku. O to hůř bylo na stupni druhém. Nejtrapnější věc v mém životě se stala právě v té době a právě díky blbému běhání. Soudružka učitelka Foltýnová byla velice agilní v plnění různých soudružsky hodnocených aktivit a tak nás jednou vzala do parku Klamovka, aby zjistila, kdo z nás zaběhne šestistovku nejlíp a zajistí škole vítězství na obvodním atletickém přeboru Prahy 5. Uběhnout šestset metrů je pro mě nepředstavitelná věc. A tenkrát byla ještě nepředstavitelnější. Nicméně jsem se rozloučila se životem a běžela. A světe div se. Když jsem doběhla, byla jsem třetí (a ne od konce). Hodně mi to mimo zvednutého žaludku zvedlo i sebevědomí. Byla jsem zapsána na ony slavné atletické závody a připadalo mi, že můj život konečně nabral správný směr. Budu atlet, budu krásná, mrštná a oblíbená. konečně se naplňovaly mé niterné sny o mně samé. Pak ale přišly závody. Rozcvičovala jsem se, poskakovala a cítila se skvěle. Pak jsme vyběhli. A nastalo to, co nastat muselo. Hodina pravdy nastala. Všichni mí spoluzávodníci mě míjeli nějak moc často a když byl konečně konec závodu, ne mě řvali z amplionu, že mám běžet ještě jedno kolo. Sama a před nabitými tribunami  za notně bujarého pokřiku a povzbuzování. A byli jsme doma. Ne jedna ze tří nejlepších, ale ta nejhorší ze třídy. Já jsem v té Klamovce uběhla tak třista metrů v čase normální šestistovky. Už si ani nepamatuju, co na to po závodech Foltýnová, soudružka. Byla jsem tak konsternovaná svou trapností, že už mi bylo všechno jedno. nenáviděla jsem všechny sportovce za to, že mě sportovně donutili tu šestistovku doběhnout a pobavit tím celou Prahu 5. Ach bože. A tenkrát jsem na tělocvik zanevřela a proto už mě na gymnáziu nemohlo rozhodit, když jsem chytala známky za posunování kozy, zatímco ostatní jí přeskakovali, za pohupování na hrazdě ve visu, což byl jediný výmyk, jaký jsem dokázala. Ještě jeden zážitek na běh mám a to z dálkových studií na pedagogické fakultě. Jela jsem na povinný branný kurz, který se nesl v duchu vojenského výcviku a tam zabili to poslední, co by mě ke sportu někdy v životě mohlo vrátit. Indiánský běh s malorážkou ukončila kamarádka Stáňa, téměř stokilová veselá paní učitelka zvyšující si kvalifikaci. Lehla si na zem a řekla, že už nemůže. Ten cvok, co nás učil jí přemlouval, v zoufalství na ní namířil svou malorážku a řval, že jestli nevstane, tak jí zastřelí, pak se málem rozplakal a pustil nás domů do tábora. Stáňa mě naučila, že sport se může brevurně měnit na pořádnou srandu. Na lyžařském kurzu na jejích lyžích předvedl krásný a zdatný instruktor prvního družstva voskování a když naše třetí družstvo konečně nastoupilo na svah a dávno se změnila konzistence sněhu, Stáňa se těmi navoskovanými lyžemi ke svahu přilepila a na buzerující povel "Jedu, jedu, jedu" se pořádně odrazila a zalítla hlavou mezi lyžema do závěje. Ve svahu se na nás chechtaly dvě hluboké díry a na Stániných lyžích čněly dva pořádné kusy svahu tak, jak se tam nalepili. Posledním sportovním zážitkem s ní, byla jízda na kanoi. Nasedla jsem já a když se nalodila Stáňa, já i s kanoi šla nad hladinu. profesor nám tedy kanoi oznámkoval za to, že vylejeme vodu,co do ní natekla a že zkontrolujeme, jestli je kanoe vpořádku.

Tak já jdu čekat na to dnešní štěstí a pokud přijde, nebojte, dám vědět (mrkající a očekávajjící usmívák mávající pravou rukou)

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt