Divotvorný čas


JE TO HAJS aneb ROZENÁ OPRAVÁŘKA TELEFONŮ

Jelikož se dnešní den odehrává podle kultovní věty "A chčije a chčije a chčije" z ještě víc kultovního filmu Na samotě  u lesa, který jsem dnes získala za 49 rovných korun, budu asi ve svém nízkotlakově překávovaném stavu trochu vzpomínat. Na nic jiného se dnes retardovaně necítím(pokud nepočítám tu povídku, kterou byste si přečetli jen v případě, že jí dám sem, na úvodní stránku, že jo?).

http://www.youtube.com/watch?v=RKWiwfOhI6U

Myslím, že mateřština se říká tomu jazyku, kterým matka a přilehlé okolí mluví na toho chudáka, co ještě ničemu nerozumí a pak pomalu něčemu rozumět i začíná. Ne tak moje maminka, která mateřštinu prokládala libovolně nesmyslnými( pro mě) germanismy. Když mně ještě ne moc dlouho chodícímu mrněti sdělila, že nemám šahat na kamna, protože jsou Hajs, tak jsem byla samozřejmě nucena si na ně sahnout (možná jsem to před tím ani neměla v úmyslu) , abych zjistila, co to je Hajs. No a když jsem zjistila, že to je normálně pálí, tak už jsem měla puchejř. Jako výuku cizího jazyka bych tedy tento způsob nepropagovala. Asociace mě teď posunují k dalšímu příběhu, který se také točil kolem puchýřů. Když ve školce jakási holčička s culíkama a puntíkovanýma šatečkama a přihlouplým jménem Míčová ukazovala všem, co jí slíbili, že na to nesahnou, jaký má puchýř na ruce, flákla jsem jí přes něj a nemusela následující tři neděle za trest jíst příborem. Popravdě vždy dalo dost vymýšlení, co provést, abych mohla bagrovat lžící a Míčové puchýř byl spásou z nebe seslanou. Zkusili jste někdy chodit do školky, když neumíte jíst příborem? No?

Nejhorší projevy mé nepochopitelné povahy byly ty, kdy jsem něco provedla a najednou zjistila, že nemohu a nemohu přestat a kupím jden průser na druhý a hodlám se dobrat nejspíš trestu smrti. V dětství se to projevovalo například výrobou jeansového penálu. Přála jsem si ho k vánocům a místo penálu jeans jsem dostala červený koženkový. Jedno odpoledne jsem si tedy ustříhla nohavici jeansů Levi Strauss (v té komunistické době, kdy takové věci fakt nebyly běžné), vystříhala jsem z trička (též levná záležitost) nějaké kytičky, polila jsem celý penál kanagomem a vše na něj nalepila. Látky stvrdly, podivně se na povrchu penálu posrážely, po krajích se vše odchlíplo a celek vypadal naprosto odporně. A až v tu chvíli jsem si všimla, že nemám u kalhot jednu nohavici a tričko má teď stejný počet děr, jako zbylých kytiček. Že mě nezabili, to je mi skoro divný. Neměla jsem nakonec tedy žádný penál, žádné jeans a žádné tričko s kytičkama.

Úplně nejstrašnější zážitek sama se sebou mám ale z doby mé dospělosti. Z doby, kdy v mém lůně rostla Barunka, kdy jsem byla vdaná mladá ( a očekávalo by se i rozumná) žena. V práci mi jeden kolega ukazoval, jak myje telefon. Bál se infekcí, jako čert kříže a tak pucoval sluchátko a hlavně , jako zlatý hřeb nakonec rozdělal číselník a také ho celý umyl. Jako těhotná jsem z toho byla nadšená. I já se musela vyhýbat přeci infekcím. Jen co jsem tedy přišla domů z práce, usedla jsem k našemu telefonu a celý ho umyla a jako zlatý hřeb jsem rozdělala číselník. Vyskočila pružina a bylo to. A nešlo to už složit. Tak jsem otevřela skříň a vyndala jiný, starší aparát a rozdělala číselník. A vyskočila pružina ( tak rychle, že bylo marné si myslet, že uvidím, jak je tam zandaná) a bylo to.  Sáhla jsem tedy do jiné skříně a tam byl hezký starobylý telefon a tak jsem mu opatrně nakukovala do číselníku, až vyletěla pružina a bylo to. A do toho přišel z práce můj muž. Uviděl svou těhotnou ženušku sedět na zemi mezi rozebranými telefony, číselníky a pružinami a nevěřil svým očím. Trvalo dlouho, než přišel na to, jak vrátit pružiny na správné místo, jak zkompletovat tři rozebrané telefony tak, aby v každém byly ty správné součástky. A žiju. Pořád ještě žiju. Mám kolem sebe dokonale trpělivé a hodné lidi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt