Divotvorný čas


KDYŽ OSTŘÍHAT, TAK POŘÁDNĚ aneb JAK ZVIDITELNIT SVÉ NEDOSTATKY

http://www.youtube.com/watch?v=BWmQlc1UeSE

Jestli si myslíte, že jsem do tohodle příspěvku vložila své ostříhané hyzdofotky, tak schválně. Klikněte si a podívejte.

Chachá, nevložila. Jenom jsem pochopila v čem tkví přitažlivost reklamních sloganů. Neuvidíte, ale můžete popustiut fantazii a představit si to. Poprvé jsem si hrála na kadeřnici jako úplný prcek, udělala jsem si zubatou ofinu (což se za pár desítek let dokonce stalo moderním) a mé okolí poprvé projevilo dostatečné zděšení nad mou představou o tom, co je hezké. Podruhé jsem ostříhala (tedy ořezala takovým žiletkovým strojem na vlasy) nejen svou kštici, ale i ségřinu. Vypadaly jsme jako ubohé siroty z Osvětimského lágru. S maminkou to málem seklo a naše společné foto z vánoc, které následovaly záhy je dojemné. Dále jsem se propracovala k tomu, že nechci mít ofinu. Proč mi někdo neřekl, že se musí v tom případě vydržet, než ofina odroste? Já si jí prostě ustříhla u samých kořínků a až pak jsem zjistila při pohledu do zrdcadla, že tudy cesta nevede. Tentokrát jsem dokonce i věděla, že vypadám jako král všech debilů. Maminka rozhodně nesouhlasila s tím, že do školy půjdu, až mi ofina naroste a spolužáci mi říkali kostelníček. Někdy v té době jsem se zamilovala do čepic a šátků všeho druhu. Podobnou pitomost jsem už nikdy neudělala. Barvení henou na jasně červenou, to byl také docela vtipný úlet a dalo dost práce ho přebarvit. Nejdokonaleší byly však v mé dospělosti dva záchvaty "na ježka". Jen co byl ježek na světě, tak jsem zjistila, že jsem těhotná a následujících devět měsíců jsem čím dál víc připomínala oteklou kuželku s malinkatou ježatou hlavou a velikým břichem. Jeden člověk mi trochu pomohl tím, že mi řekl, že se ježek hodí k mému výraznému nosu. Ale tak úplně na sto procent jsem mu nevěřila. Mám nos, kterým si otvírám dveře, když mám zrovna plné ruce, takže....byla-li to lichotka...kdo ví. Každopádně jsem ze sebe několikrát v životě udělala opravdovou krasavici a často jsem předběhla módu tak o dvacet, třicet let. Co takhle když jsem sebe i ségru počmárala dost vydatně bílou nemalující tyčkou lápisu z lékárny (je to takový neřád na vypalování bradavic) a do rána jsme se vybarvily. Kde bylo čmárnuto, tam byla ráno hnědá spálená kůže. Takže tetování jako hrom. Tenkrát nás rodiče opravdu nepustili do školy, dokud tetování nezmizelo. Já nevim, klidně to zkuste, jestli se vám chce zůstat doma.

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt