Divotvorný čas


MATERIALISMUS VERSUS IDEALISMUS aneb TO JSEM SI ZAS ZAVAŘILA

Tento týden je sice týdnem zázraků, které znovu zopakuju, ale padla kosa na kámen, čiň čertu dobře a peklem se ti odmění a nemusí se vždy z lesa ozývat, jak se do něj volá a teta Kateřina ze Saturnina by ještě pokračovala, ale já jsem vyčerpala všechna moudra.

http://www.youtube.com/watch?v=6mgH0Aa8J9Y&mode

Takže týden zázraků pokračoval plynule až do pátečního večera. Konec Honzovy staré školy, přestup na novou, moje nová kytara a posléze její nové struny, návštěva čajovny s manželem ( ehm byli jsme první, kdo se na moje kočky zašel podívat) , inspirace k namalování šíšajícího kocoura a  předání kočky číslo sedm paní čajovnici (jde o eroticky deprimovaného kocoura namalovaného podle našeho psa též ze stejných důvodů deprimovaného). To byly všechny nenadálé klady tohoto týdne. Po návratu z čajovny jsem ale dostala dost chladnou sprchu výčitek od dcery. Bára je hodně rozumná, je jinak rozumná než já a byla velice rozhořčena, že jsme dovolili Honzovi tak jednoduše ten přestup na jinou školu. Nevím, měli-li jsme ho nějak fyzicky potýrat, zakázat mu chodit na koncerty nebo mu proříznout blány na bicích, ale každopádně jsem cítila, že jsme se podle měřítek naší dcery nezachovali nejlépe. A to jsem se celý život snažila, nekazit jim život rodičema. Ne že bychom byli nějací hippies, ale prostě si od jejich tří let myslím, že se musí naučit nést si sami zodpovědnost za svůj život, nečekat, že jim budu vnucovat svoje přání a touhy a taky nečekat, že padnu za oběť tomu, že jsou. Prostě moje teorie žij a nech žít byla aplikována na ně a to na sto procent. A teď jsem seděla a neměla slova na svou obhajobu. A najednu jsem si připadala tak, že mě je osmnáct a Báře těch mých čtyřicetskorotři. Nevysvětlila jsem jí to. Spoustě lidí neumím svá životní kréda vysvětlit. A přesto mi nepřipadají nepochopitelná. Proč netoužím mít luxusní byt nebo luxusní barák? Protože bych si ho vůbec neužila. Leda tak po večerech a o víkendech, kdy mám na práci úplně jiné věci, než si užívat něčeho. Proč mi nevadí wartburg a nestydím se kudy chodím? Stydím. Stydím se za to, že jsem si nezvykla auto nepotřebovat, že když někam jedem, zabalím víc věcí, než bych kdy od nádraží na zádech byla schopná dotáhnout. Proč netoužím chodit v kostýmku, navštěvovat kosmetiku a vonět jako jarní louka parfémem za pět tisíc? Protože, protože, protože. Protože mi to přijde strašně k ničemu, strašně to odvádí od těch opravdových a důležitých věcí a jestli neumím být šťastná bez tohodle všeho, tak s tím vším šťastnější nebudu. Mám ráda ty věci, co se neprodávají. Co jen tak jsou. A je mi líto, že to Bára neví. Byla bych ale moc ráda, kdyby jednou její děti taky poznaly, že není každé třpytění se zlaté a že jeden člověk má cenu všech pokladů světa. Nevím, jestli někdy pochopí, že jsem jí nechtěla ublížit a pokazit život. Ostatně jak bude žít, to je jen a jen na ní. Já jen chtěla, aby se uměla radovat i z deště, aby uměla dětem postavit dům z krabice od sousedovy pračky, aby jim v noci ušila loutku a pak se těšila z toho, že hrají divadlo. Třeba to jednou někde v sobě najde, až to bude potřebné, protože to tam uvnitř sebe má schované. Třeba přestane soudit Honzu, pro kterého jsou tahle všechna kouzla na dosah ruky daleko snáz uchopitelná. Možná si jednou všichni sednem v podvečer k čaji a budeme si o těch malinkých kouzlech povídat a budeme si rozumět. Tohle bylo smutné povídání, protože mě je smutno.

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt