Divotvorný čas


MOJE MAMINKOVSKÉ BLUES aneb PUBERTA FOR EVERYBODY

A vůbec nemyslím název toho období od jedenácti do dvaceti let hanlivě. Pokud si sednu a upřímě se zamyslím, vzpomenu si na milony parádních věcí, které jsem v tomhle desetiletí zvládla já a hrdě mohu říct: "I já byla puberťák".

http://www.youtube.com/watch?v=BPOnEM
A vůbec nemyslím název toho období od jedenácti do dvaceti let hanlivě. Pokud si sednu a upřímě se zamyslím, vzpomenu si na milony parádních věcí, které jsem v tomhle desetiletí zvládla já a hrdě mohu říct: "I já byla puberťák".
Spousta maminek, které znám ( jakmile totiž povijete dítko, dostáváte se do maminkovského klubu) utírá slzu při vzpomínce na voňavé počurané miminko a s despektem a pokyvováním hlavou kouká někam do dáli, někam přes boty číslo 46 a pak tu slzu setře a v očích má téměř výčitku k samotnému Stvořiteli. Ano, děti prostě rostou. A já s tím nějak nemám problém. Jasně, že to bylo úžasný. Měla jsem dvakrát v životě vlastní živou panenku, která po čase začala dokonce říkat "Mamama". Užívala jsem si to, to nemohu říct, ale strašně jsem se těšila na to, až s nimi bude možné chodit bez kočárku, až budou mluvit a myslet a až z nich budou kámošové, takoví nezkažení člověkové, co se s nima dá něco podnikat a diskutovat. A jak rostly, často jsem seděla, pozorovala je a říkala si :"Tý jo". Vlastně si jich vážím. Připadá mi, že i přes blbosti a chyby, které děláme ostatně úplně každý a to nezávisle na věku, jsou nějak dál, než jsem byla já v jejich nácti. Myslím, že kdybych si tohle všechno neužívala, připravila bych se o tisíce hodin smíchu a báječné nálady, ztratila bych se v té dnešní době asi jako jehla v kupce sena, začala bych pomalu vzdychat, že svět je hrozný a ta dnešní mládež a to za nás nebývalo. Ale ono bývalo. Jen trochu upřímnosti do těch vzpomínek. A jak se člověk těšíl, až mu aspoň bude patnáct, až bude vypadat tak, že mu prodají pivko, až se mu povede vydělat první vlastní peníze. Moc dobře si pamatuju, jak jsem v tý době byla pyšná na to, že jsem tak veliká. A jsem pyšná i na ty moje dva. Jednak mě soustavně udržují ve střehu a tím jaksi i při životě, jednak jde každý svou cestou a já obě ty cesty mohu vidět, jednak si můžeme povídat snad skoro o všem a já se pak mohu smát, když se mě někdo blbě zeptá, jestli nemám strach, co dělají mimo domov. Ne, nemám. A za tohle já vděčím svojí mámě, protože ona taky věděla všechno. Prožívala se mnou každou věc a moje kamarádky k ní chodily na cigárko, vínko a hlavně na radu o kterou nemohly požádat doma své rodiče, kteří se asi narodili už rovnou čtyřicetiletí. Tohle mi trochu vadilo, protože v takových chvílích byla máma a moje kámošky v živém hovoru, porůznu ronily slzy a smály se a já seděla a byla jaksi mimo. Dělala jsem v té poradně takovou recepční. Každopádně si ale prostě za sebe neumím představit, že bych si o všem s mámou nemohla pokecat. Asi bych se musela někdy v té době mezi patnácti a osmnácti rozskočit na stovky kousíčků. A dneska vím, že ne každý den je rodič natolik při síle, aby poslouchal a myslel a odpovídal. Jasně, někdy vidím ten uražený obličej po té, co se mi zavírají oči a tupě říkám :"jo,jo,jo jo?". Myslím si ale, že v tomhle si jsme fifty fifty. Podle mě je puberta úžasný věk. Kdo jí máte, užívejte si jí a kdo jí už nemáte, nezapomínejte prosím, jak vám v ní bylo fajn. A nezapomínejte , prosím, ani na to, jak bylo tenkrát taky člověku občas tak, že se mu ani nechtělo být. Nemáme v dospělosti patent na ty jediné možné problémy. Někdy spíš máme patent na schopnost dělat ze sebe veledůležité pupíky světa a bagatelizovat vše, co nedorostlo našeho věk. Věk není zásluha a taky se mu nedá vyhnout. Jediné, co jde, je brát ho férově a moc se nevyvyšovat. Pořád znám lidi, co jsou o víc než jeden můj život starší. Takže.....(vševědně poťouchlý úsměv).
 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt