Divotvorný čas


OSLAVY VŘSR NAHRAZENY JEŠTĚ VELKOLEPĚJŠÍMI OSLAVAMI aneb BRUTUS MÁ NAROZKY

Honza má dnes narozeniny a tak mu přeju i takhle veřejně vše nej do dalšího roku. Vyrostl z něho milý člověk se spoustou zájmů a báječných přátel, neztratil smysl pro humor a naopak našel asi veliký kus sebe sama.Tak se drž, FidoDido.

http://www.youtube.com/watch?v=28GaKoCuobU

Jelikož jsem i přes veškerou svou nenormálnost úplně normální maminka, tak je dnešek pro mne dnem vzpomínání. Nelze nevzpomínat, když máte vedle sebe lidi, kteří bydleli přímo ve vás a to celých devět měsíců. To už musí vznikat pouta. Pravdou je, že to jistě nebyl právě útulný pokojíček, ale zkrátka dnes vzpomínám na patnáct let života vedle Honzy. Vidím to úplně tak, jako bych si prohlížela fotografie. Zatím paměť funguje a ani ty fotečky ke vzpomínání nepotřebuju. Honza měl od malinka hrozitánsky kreativní nápady. Nazpíval vlastní muzikál o čtyřech slovech (Proč sem to udělal), psal noviny (a dokonce se je snažil celkem úspěšně prodávat) přesto, že ještě neuměl psát. Ti lidé, co jim je dal na ulici nevěřícně projížděli po řádcích složených sice z písmenek a následně jakýchsi slov, ale ani jedno slovo nedávalo smysl. To byl první kreativní kousek mého kreativního syna. Dobrá vzpomínka je i ta, kdy se coby předškolní rozhodl pro kariéru kuchaře. Začal mi připravovat různé dobroty a já je s nadšením ( a často i velikým sebezapřením) konzumovala. Nejhorší byl chlebíček-plachetnice, který obsahoval snad všechny dostupné ingredience. Nevím byl-li na něm sýr, ale rozhodně tam byl med a vše zdobil list salátu. Ale snědla jsem to s úsměvem. Dodnes mi občas Honza připomene, že jsem neuvěřitelný prase, když jsem to mohla sníst. Vážně jsem s ním zažila spoustu legrace, za těch patnáct let. Myslím, že mu vidím občas až do žalůdku a že to nevadí, protože on mi stejně hodně vypráví a poslední dobou mě ani nenechá pořádně zuřit nebo bejt smutná. Kdysi, když byl malinký, myslela jsem, že půjde nějakou cestou za uměním. Když pak před pár lety usedl k počítači a pařil jednu hru za druhou, byla jsem smutná, že z něho budu mít takového toho počítačového vědátora, co nosí kostěné brýle a flanelovou košili a mluví mně nesrozumitelným jazykem. Uf. Není tomu tak. Ve chvíli, kdy jsem zařizovala půjčku na zakoupení sady bicích mi spadl kámen ze srdce. Nebude z něho další z tlupy programátorů. Užívá si svůj věk tak, jak jsem si ho kdysi užívala i já, takže mu i rozumím. Až za mnou dnes přijde do práce, dám mu to didgeridoo, co ho tu mám už měsíc a půl připravené. Jak už to tak v každém lidském společenství bývá, taky jsme se jeden od druhého hodně naučili. Já se třeba už v Honzových pěti letech naučila, že nemám vyžadovat nesplnitelné sliby. To jsem vedla Honzu ze školky domů a on škemral, ať ho nechám s kamarádem Moulíkem na hřišti a přijdu až za hodinu. Trhalo mi to srdce, můj chlapeček se mi osamostatňoval a já u toho ani neměla být. Dobrá. Šla jsem domů a úplně vynervovaná jsem uklidila, dala prát prádlo a běžela tu jednu stanici tramvaje do toho parčíku, kde jsem ho zanechala. Cestou se mi hlavou honily hrozné věci jako například pedofilové, feťáci, masoví vrahové, použité stříkačky a tak podobně. Po mém vpádu na hřiště jsem byla uvítána Moulíkem i Honzou a to oběma úplně zdravými a nepoškozenými. Byla jsem na Honzu hrdá. Až na ulici mi ta hrdost vydržela. Pak mě zatahal za ruku a řek, že by mi něco řek, ale že bych mu dala facku. Opáčila jsem, že jsem mu nikdy nedala facku, tak ať povídá. Moje blbost, že jsem to chtěla slyšet. Jak hned po mém odchodu našli s Moulíkem na zemi cigáro a o kus dál zapalovč a jak kouřili. Šly na mě mrákoty. Né pro to cigáro a kouření. Šly na mě mrákoty protože jsem dokola omýlala Honzovi i Báře, že nic, co se válí venku nemají požívat od bonbónů, přes cigáry, alkohol a podobné dobroty. Kdykoliv mi mohl Honza lupnout cígo a měl by jistotu, že mimo všech škodlivin je OK, ale to ne. Musí ho sebrat ze země. Večer jsme si o tom povídali s Alešem. Říkám mu, jak se s tím srovná on tatínkovsky. Řekl mi, že on jednoduše...dali jsme Honzovi důvěru, on jí během 60ti minut zklamal a tudíž mu je odebrána na dobu neurčitou. To se ale stalo dávno tomu, před jedenácti lety a pryč je ta doba ztracené důvěry. Naopak vím jistě, že i v nejhorším průseru budu informovaná a budu se za něho moct postavit. No a vo vo vo tom to v rodinách přece je, ne?

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt