Divotvorný čas


PAMATUJ NA MRTVÉ A NEZAPOMEŇ NA ŽIVÉ

Obrazek

 
Tak jsme se rozloučili. Ještě chvíli se s tím budu muset prát, než se si na to zvyknu. Je to divné. Snažím se, ale čas asi teprve bude ta hojivá mast.
Viděla jsem příbuzné, které vídám jen na pohřbech. Viděla jsem lidi, kteří patřili k tátovu životu a které už možná nikdy neuvidím.
Ale důležití jsou ti, co jsou živí. Ti, kteří si potřebují povídat, ti, kteří se perou s životem a snaží se, jak umí. Ti smutní i veselí, ti z masa a kostí. Ti, kteří pohladí i ti, co dají třeba facku. To jsou lidé živí, pro které se musí umět zapomínat na bolest, která zůstává po těch mrtvých.
A já si nemohu pomoct a i když občas toužím po opuštěném ostrově, mám lidi ráda. Asi všechny. Každý má své trápení.
Chvíli jsem teď byla zoufalá, protože jsem potřebovala zase jednou vědět, že je Bůh. Zapomněla jsem na vše, co už vím a hledala a byla rozhozená. Když jsem se dozvěděla o tátově smrti, sedla jsem si vpodvečer do kostela a čekala. A až tam v tom kostele jsem si vzpomněla na to, co přeci vím. A už to zase vím. Nenajdu Boha v kostele. Nenajdu ho, budu-li myslet jen na sebe a na Něho. Ne v sobeckém a sebelítostném hledání. Najdu ho v každém člověku, kterého potkám. Všude chodí kostely plné Boha. Pravda, někteří lidé mají ten kostel zavřený, ale i to se stává. Jen ještě vědět, jak získat tu moudrost, aby si člověk, když je zrovna v úzkých pamatoval to, co přeci už dávno ví.
Možná právě proto si tyhle myšlenky píšu. Třeba je odložím adacta, ale jednou mi možná pomůže si je přečíst, až zas budu hledat něco, co už dávno vím.
 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt