Divotvorný čas


PAVIÁNI, SLAMÁK aneb HISTORIE PŘEZDÍVKY VELMI CENNÉ

Získaz přezdívku, po tom touží snad každý. Teda získat plnohodnotnou přezdívku.
http://www.youtube.com/watch?v=OBjysu0zbhU
Získat přezdívku, po tom touží snad každý. Teda získat plnohodnotnou přezdívku. Jakákoliv snaha vymyslet přezdívku sobě sám, je většinou marná. Pokud není vyloženě ztrapňující( toho se kdekdo v okolí člověka rád chytne). Přezdívka vznikne v krásné nečekané chvíli, drží se vás jako muslimů jejich víra a nezbaví vás jí nic na světě. Já jsem ale se svou přezdívkou byla spokojená. Stalo se to ještě na základce. Chodila jsem do keramického kroužku paní akademické malířky Heleny Hruškové a protože tam bylo úžasně, chodily jsme s kámoškama hned na oba kroužky za sebou. Jelikož jsme ještě hodinu po konci toho druhého uklízely a nespěchaly domů, měly jsme to celé v ceně jedné normální dvouhodinovky. Sladkých čtyřicet korun za měsíc za to, že jsme visely paní Hruškové na krku tak od dvou hodin odpoledne až někdy do šesti, sedmi večer.
Dokonce jsme se dostaly na naprosto úžasná místa. Například kreslení v zoologické zahradě, kde nás k některým zvířátkům pustili blíž, než je normální a kde nás rozčílený hrošík liberijský (kterého jsme nadšeně asi půl hodiny kreslily) označkoval nakonec jako součást svého teritoria. To bylo smutné. Hrošík liberijský začne srát a metá ocáskem tak rychle, že posere (tedy označkuje) vše v dost velké vzdálenosti. Nicméně láska nás malých malířů ke zvířatům byla velká a ani taková kalamita nás neodradila. Když jsme s paní Hruškovou přebíraly ocenění za koláže v Jihlavě, strávily jsme celé dopoledne bez dozoru v tamní pidizoo. Zvířátka tam byla o hodně méně vynervovaná, než v Praze, hladily jsme si normálně lva, smály se vojákovi, co ho poflusla lama,lezly jsme si k dikobrazům pro bodliny,které jim opadaly do výběhu a pak jsme asi dvě hodiny trávily u horských koz a hladily je až jsme je málem vyhladily. Já tam měla nepěkný zážitek s jedním paviánem. Těsně před odchodem do hotelu jsme tak u paviánů nabíraly na lavičce síly a ten jeden šmudla vystrčil takovou hubenou ručičku tlustým pletivem a mě to nadzvedlo. Šla jsem k němu a on tak pomávával tou ručenkou a já ho za ní chytla a říkám "Čest práci, soudruhu". Asi nebyl komunista ten pavián, neboť v ten mžik mou ruku stiskl, zapřel se nohama o pletivo a snažil se mě vtáhnout tím otvorem osm krát osm centimetrů do klece a ostatní paviáni mrchy stáli v řadě a skandovali a povzbuzovali. Jak se stalo, že mě pustil a ruku mi neutrhl, to nevím, ale dopadlo to dobře. Hůř dopadlo večerní rozdávání cen za mezinárodní účasti (včetně Japonska). Dvouhodinové hlazení kozlů se projevilo neskutečným puchem, který se z nás linul kdykoliv kterákoliv z nás pohnula rukou. Ale vyhrály jsme to. No a jednou z velkolepých akcí keramického kroužku byly masopustní průvody po Smíchově zakončené degustací koblih v zahradě Kinských. A v jednom průvodu jsem šla já v čele s obrovským masopustním slamákem na kebuli a byla jsem vyfocena do Večerní Prahy a pod mým fotem byl nápis "V čele průvodu kráčel tradiční masopustní slamák, předzvěst hojné úrody". A tahdy jsem jí dostala, přezdívku. Všichni mi chvíli říkali Slamák, ale pak se to zjednodušilo na Sláma a Sláma se mnou šla dál a dál a na gymplu už si mnozí mysleli, že je to pro barvu mých vlasů (odstín pochcaná sláma) a moje děti si dokonce jeden čas myslely, že to bylo mé rodné příjmení.Sláma je prostě mé další tajné jméno, paviáni jsou antikomunisté a bacha hrošíci liberijští značkují podstatně dál, než by vás napadlo.Howgh
 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt