Divotvorný čas


POSLEDNÍ DNY

Poslední dny jen tak sedím, lapám po dechu, po síle a po vzpomínkách

Poslední dny jen tak sedím, lapám po dechu, po síle a po vzpomínkách, abych se o ně opřela, jako o hůl. Abych zase vstala a šla. Rovně a dopředu. Pokud možno. Píšu strašné depky, ale připadá mi, že je vidím nejen u sebe, ale i u všech kolem. Zároveň s létem se rozprostřel nad každým podivný tichý smutek a zabraňuje lidem vidět a slyšet ty druhé lidi a třeba o nich i přemýšlet. Když vezmu do ruky barvy, namaluju krásný a veselý obráze. Když promluvím....šířím jen to prázdné smutno, jako zkažený dech kolem sebe. Když píšu, je to podobné. Mrtvolná nostalgie. Kazící se stojatá voda. Chtěla bych být hrdina z pohádky, který osvobodí město a najde žábu sedící na prameni té živé a bujné vody.  Škoda, že pohádkám už dávno nevěřím.

Marně se probírám všemi svými recepty, jak z nouze ven. Jedno funguje skoro vždy, ale ani to se mi nedaří. Když mívám takové smutnočerné dny a připadám si ničí a nijaká, pak se snažím obrátit zápory v klady. Jak? Jen tím, že si říkám věci obráceně. Nemám peníze, ach jo, nemohu nakupovat- To je žůžo, nemám peníze, takže nemusím do krámu.....Děti už mě nepotřebují-Super, ubyla mi práce, nemusím pracovat na své děti a tak podobně. Je to docela zábavná hra na dlouhou cestu tramvají. Teď jen potřebuju dát těm divným pocitům jména. Přiřadit k nim slova.....jinak se ta hra nedá hrát. A mě se právě nedostává slov.

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt