Divotvorný čas


ŘBITOV ZVIŘÁTEK aneb VZPOMÍNKA MÝM MALÝM SPOLEČNÍKŮM

Nemělo by to být až tak morbidní jako krásná kniha od S.Kinga, ale které dítě není morbidní. Miluje svého mazlíčka a po jeho skonu miluje jeho hrobeček.

http://www.youtube.com/watch?v=pRV9QCXLtHQ

Jako malá jsem šíleně toužila vlastnit jakkoliv malé zviřátko. Jakékoliv. Nesměla jsem. Byla jsem slabá na průdušky a taky na plnění povinností. Byla jsem slabší i ve škole a tak mi nebylo dáno vlastnit v našem malinkém panelákovém bytě mimo sestry žádného menšího tvorečka. Pokusů bylo ale dost. Nejdřív jsem dokazovala rodičům, že umím být chovatel a chovala jsem v provizórním akváriu gumovou želvu, kterou mi koupili při výletu do Koněpruských jeskyní. I když jsem jí denně krmila, uklízela po ní a očividně želva nezemřela ani po dvou měsících, rodiče jsem neoblomila. Při jednom výletu s tátou do lesa jsem našla bažantí hnízdo. Lupla jsem jedno vajíčko a tajně se ho snažila hřát v rukách, a vysnívala jsem si u toho svého úžasného bažantího kamaráda, který bude věrnější, než pes spolužačky Zuzany. Vajíčko se zkazilo, zasmrádlo a kamarád nikde. Maně jsem si pohrávala i s představou návštěvníka z jiné planety, kterého zajmu a budu mít ve své moci. Pak až zjistí, jak jsem milá a hodná, bude se mnou žít navěky. V mých snech byl ten marťánek takový krásně do kapsy a počítala jsem v duchu i s jeho pomocí při písemnkách ve škole. Vlastně moc nechápu, proč jsem žádné zviřátko mít nesměla, protože táta měl zviřátka moc rád a učil mě lásce k přírodě. Učil mě být statečná a tak mi neustále na procházkách dával do ruky různé hmyzy a já to až na stonožku v pohodě vydržela. Učil mě také o divokou zvěř pečovat. Před zimou jsme například krmili hodné lesní mravence. Jednou se to moc nepovedlo. Táta jim nasypal na jejich obrovská mraveniště zbytky sušeného mléka v předzvěsti tuhé zimy. Netušili jsme, že po dešti mléko zabetonuje celé mraveniště. Mravenci (snad to přežili) si postavili nové sídlo hodně daleko od naší chaty a u nás se v dalších letech usídlili malí, zrzaví a kousaví. Jednou táta při úpravě skalky zas našel čolka. Dal mi ho do akvárka, abych aspoň po dobu pobytu na chatě měla svého mazlíčka a měla co pozorovat. Pak ale přišlo na to, že čolek jsa probuzen ze zimní ztuhlosti, bude nejspíš chtít i jíst. Ujednotili jsme se, že určitě je hmyzožravec. Chytali jsme tedy mouchy a polomrtvé mu je předkládali. On jimi ale ostentativně opovrhl. Asi chtěl živou stravu. Živé mouchy ale většinou uletěly a stejně o ně nejevil zájem. Pak tátu napadli mravenci.  Uloupl malinký kousek mraveniště i s obyvatelskvem a dal ho čolkovi k dispozici. Nemohlo ho napadnout to, co nenapadlo nikoho z naší rodiny. Netušili jsme, že hodní černí mravenečkové jedí čolky. Táta z toho byl úplně zničený. Mě to až zas tak nezničilo, protože příprava pohřbu a jeho následné uskutečnění, to bylo něco velkolepého. A pak jak jsem rostla a přerůstala různě lidem přes hlavu, začala mým životem procházet spousta zviřátek. Andulka Ferda a křeček Pišta byli v tom seznamu nejdokonalejší. Leč i oni byli smrtelní. Zemřeli  stářím, na což jsem nebetyčně hrda. Mimo nich ale je v seznamu nepřeberné množství myší, křečků, morčat, je tam potkan Leonardo, je tam kocour Terezka i rybka Adéla, jsou tam želvy suchozemské i vodní a nemálo rybiček pavích oček a neonek. Některé jsem dostala, jiné koupila, Terezku jsem dokonce ukradla a mamince tvrdila, že jí chudinku ještě skoro slepou někdo hodil do popelnice. Rok to trvalo, než nám Terezka prozradila, že je chlapec. Naopak Ferdáček byl po dvou letech na návštěvě u veterináře a ten nám prozradil, že je to dívka. Pišta dostal tedy unisex jméno a už jsme si nad ním v tomto ohledu hlavu nelámali. Jednou jsem si z jakéhosi výletu přinesla ve sklenici pulce. Už pomalu chápu proč mi naši nechtěli dovolit zviřátko. S jídlem roste chuť a já pak mívala vždy tak dvě až tři zviřátka a stejně jsem neměla dost. Tak tedy pulce jsem pozorovala nadšeně každý den. Rostli, sílili, objevily se nožičky a když už byl přerod v žabky téměř dokonán, našla jsem jen prázdnou sklenici. Kde v našem bytě žabky uschly, to jsem nezjistila nikdy.

Po mnoha letech, jsem si na svou touhu mít zviřátko vzpomněla, když mé děti donesly z procházky hlemýždě a daly je do klece. V té chvíli vypukla další vlna myší, křečků, žížal, andulek, králíků, želviček a výsledek se jmenuje Dany. Dany je jedináček a tudíž nás vysvobodil od touhy, nosit domů ještě nějaká zviřátka. Dany je nej a někdy se chová jako mimozemšťan, je to kámoš a je super. Dany je pes, ale před ním to neříkejte, on si myslí, že je člověk.

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt