Divotvorný čas


SLEČNA MÁ ČAS, ONA NÁS PUSTÍ aneb PRSA NA HLAVĚ

Takže a jestli si myslíte, že teď jsem udělala bulvární nadpis, který má přitáhnout pozornost čtenářů, tak za prvé ano a za druhé, je to bohužel pravda.

http://www.youtube.com/watch?v=JjD4eWEUgMM

Už jsem se několikrát zmínila o tom, že jsa narozena v neděli, jsem předurčena žít šťastně až do smrti. Zdá se ale, podle všech indicií, že žiju už mnoho desítek let nadplán. Zemřela-li bych jako malé pitomé dítě, pak by se o mě dalo jistě říct, že jsem "byla šťastná dokud neumřela". A tak chodím světem a mimo několika žvýkacích gum nalepených na podrážkách jsem oblepená takovou roztomilou smůlou, kterou pak mohu bavit při dlouhých večerech své blízké. Je hezké, jak se smějí a jak je nám dobře. Jenom si asi neuvědomují, jak je mě, když ty příběhy běžného svého života musím prožívat. Jen si to představte. Mám třeba horečku, v hlavě mi buší někdo kladivem do traverzy a já se podél domů plazím k lékařce, přidržuju se těch zdí a když zcela vyčerpaná dolezu do čekárny, zjistím, že na mě řada přijde tak za hodinku, za dvě a že si mohu sednout vedle toho gentlemana v devátém měsíci těhotenství, neboť nezasedl celou lavičku, ale zbylo krásných deset centimetrů. Sedím, trpím a pozoruji, jak nesmírně pomalu se blížím k pořadovému číslu deset. Pak už to půjde líp (přesvědčuju sama sebe). Najednou vlezou do čekárny v živém hovoru dvě čupr babky s bleděmodrými vlasy (punk is not deth), rozhlédnou se, letmo propočítají počet čekajících pacošů a pak se zahledí na mě. Jedna z nich řekne " Maruš, tady slečna má času dost, slečna nás pustí". Hodinu tam sedím, mám horečku a tak po té době klidu zní můj hlas jako motor od traktoru. Slyším překvapeně, jak na ně vrčím "Slečna je paní, čas nemá a nepustí". Babky to vzaly s humorem na rozdíl od ostatních čekajících, kteří by je taky nepustili ani za zlaté prase. Všechny oči se stáčejí ke mě, já se přiblble usmívám a cítím, že mezi nimi už pro mě není místo. I ten dvěstěkilový maník mi zmenšil sezení o dalších pět centimetrů. Další hodinu si užívám té tiché nenávisti a když se mě pak v ordinaci doktorka zeptá, co potřebuju, málem odpovím "Asi trest smrti". Naštěstí ale nedošlo k žádným fyzickým atakům, jako v případě té obtloustlé ženy, ne o moc starší než já, která se v tramvaji rozhodla, že jí pustím sednout. Jsem samorost a nemám ráda, když nedostanu prostor rozhodnout se sama. V jejím případě bych se stejně ale rozhodla sedět dál. Paní s hlubokým vzdechem uchopila tyč nad mým sedadlem a za to, že jsem jí nepustila, položila si své poprsí (odhaduju číslo 15) na mou hlavu. Cítlila jsem pak následující tři stanice tři věci, jak se mi všichni kolem smějí, jak rudnu a jak se bortí má krční páteř i když se snažím dělat, že jsem si ničeho nevšimla.

A to jsou moje malé smůly. Takhle já si žiju. Pomalu bych na starší kolena uvítala změnu, ale asi mi to není souzeno. Když si představím, že jednou budu takhle trapčit coby stará vrásčitá vetchá babka, tak potěš.

 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt