Divotvorný čas


TRAPASY PANÍ BRUTUSOVÉ aneb SEN JE SEN PROBUDÍŠ SE JE DEN (POKUD MÁŠ TO ŠTĚSTÍ, ŽE JE TO SEN)

*Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

*Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne...

aneb dva hezké citáty moudrého pana Wericha

http://www.youtube.com/watch?v=C8BAl8-VZb4

http://www.youtube.com/watch?v=L2IO8X1m0gE&mode

Už jsem se několikrát zmiňovala o tom, jak se mi od mala umí míchat to snové a to skutečné a já pak trochu tápu kde je sen, kde je den a kde je pravda. Fantazie, výmysly, blbosti a pak jsou z toho totální trapasy. Na totální trapasy já jsem teda mistr. Stejně tak, jako jsem mistr na pořádnou smůlu. Nejhorší stav je ten, kdy mám smůlu a ještě z toho stihnu vykouzlit trapas.Smůla s trapasem je, když třeba jako já nastoupíte na gymnázium coby celkem výborný žák a uvedete se při první hodině coby totální trotl.  Je zkoušení z dějepisu a vy byste si (jako já tenkrát) nelajsli se na to nepodívat. Profesorka Nováková vás vyvolá (jako mě tenkrát) k tabuli ( zde se již ukazuje ta smůla, neboť padla jako na prvního právě na vás) a chce, abyste briskně na mapě ukázali Spartu. No a co, naparujete se. Spartu na mapě ukáže i debil. A jak se tak naparujete, zakopnete o něčí  batoh, chystáte si pořádně natlouct budku, ale v poslední chvíli zachytíte rovnováhu a vybíráte to a chytáte se mapy a máte za pět. Chytili jste se totiž v místě, kde není Sparta, ale kde jsou Athény. Sorry. Táhne se to s vámi až do čtvrtého ročníku (jako se mnou). Tak tohle jsou moje smůly a trapasy. Když jsem zrovna pracovala jako úplně nejvíc vytížená prodavačka, vlezla jsem večer do obchodu, stála frontu, čučela, nudila se a když jsem přišla na řadu, vykouzlila jsem na paní prodavačku úsměv a vylítlo ze mě :"Dobrý den, máte přání?" a ona na mě vytřeštila oči a pak zajíkavě pípla "To říkám já! ". Mezi ty nejběžnější trapasy počítám například to, když jdu za dámu a zapomenu si namalovat taky druhé oko, když vyrazím k Andělu do Alberta v bačkorách (protože je neděle), když se mi při přecházení silnice roztrhne igelitka s nákupem a když na útočné hulvátovo "Ty krávo" odpovím "Dobrý den". Běžný trapas je když poděkuju revizorovi za pokutu nebo přihazuju v hypermarketu svůj nákup do cizího košíku, když u pokladny dám míň peněz než se po mě chce a ještě mile řeknu "To je dobrý, to nechte", když zákazníkovi chci zaplatit za nákup, který jsem mu právě namarkovala a když tvrdím, že jsem se narodila v roce 2007 nebo se představuji pod cizím příjmením. Často se mi stává, že v divadle rozehraju tak neskutečné kručení v břiše, že na mě syčí nejmíň tři spolusedící, že na třídních schůzkách dostávám nezkrotitelnou škytavku a o dobíhání dopravních prostředků (což jak jsem zmiňovala opravdu radši nedělám) nemluvě. Je to trochu v rodině. Moje maminka například nastoupila mezi prvními šťastlivci do nacpané tramvaje a jak se tam tak za ní cpali další a další, tak jí vystoupili druhými dveřmi ven. Byla slisovaná a stejně si musela počkat na další spoj. Že šlapu do každého hovna na ulici, na to už jsem si taky zvykla, že mi ve Sportce padají vždy přesně ta čísla vedle, to je prostě v pohodě ( a když ty svoje pozměním, tak padnou ty, co jsem je měla původně). Hrozné je, když se mi kolem úplňku zdají trapasy i ve snech. Zásadně chodím na veliké routy, kde jsou samé významné osobnosti (kolegové, šéfové, sousedi) a já tam chodím v pyžamu ( v lepším případě) a jelikož jsem v těch snech vážená, tak mi všichni tleskají a já se snažím dělat, že jsem taky ve velké večerní róbě a ráno se pak budím a bojím se jít do práce, protože sen je většinou tak živý, že mám pocit ztrapněnosti až do konce svého života. Přesto je jeden trapas který byl úplně nejhorší. O tom se mi i po letech umí také zdát.Bylo to doopravdy těch nejkrutějších pět minut mého života ( a daleko daleko před trapasem na atletickém stadionu /clanky/muj-mily-denicku-i-nocnicku/behani-mi-hruzu-nahani-). To jsem tenkrát začala hrát ochotnické divadlo. Netušila jsem, jak pobavím své herecké přátele a jak díky tomuto zážitku budu oblíbená. K produkcím košířského souboru patřily i sem tam ne moc oblíbené akce společensky prospěšné, jako pantomima ve slepeckém ústavu, vánoční pění v domově důchodců a podobně. Jako svůj křest jsem dostala za úkol vymyslet si recitaci a zrealizovat jí ku příležitosti rozdávání výučních listů v učilišti ZPA Jinonice. Poezie byla tenkrát můj druhý chléb a vybrala jsem opravdu brevurně. Volba padla na Jacquese Prevérta a jeho báseň Jak namalovat podobiznu ptáka. Sál plný odporných nadržených pubertálních učňů, báseň, která ve všech pádech skloňuje slovo ptát v každé sloce aspoň dvakrát a já, citlivá a stydlivá milovnice poezie. Přes huronský smích a řev naštěstí ke konci mého přednesu už tolik vysmívaný pták nebyl slyšet. Odplazila jsem se za mohutného aplausu úplně spocená, rudá jako armáda SSSR a s velikou a hlubokou ranou v mém sotva se rodícím sebevědomí. Druhé kolo následovalo v divadle na zkoušce, kde jsem musela povyprávět, jak jsem si napoprvé vedla. Za veliké plus považuju aspoň to, že se těmi smutnými událostmi už umím taky pobavit. Ale je to kříž, řeknu vám, hned bych to s někým vyměnila. Nojo, ale podle toho citátu pana Wericha, když už jsem smolař, tak bych jím i měla nadále být.
 

Komentáře

Přidat komentář

Jméno:
Nadpis:
Text:

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Kontakt